Magnetické zkoušky jsou založeny na fyzikálním jevu, který popisuje chování magnetických siločár na povrchu materiálů. Tyto siločáry si můžeme představit jako uzavřené křivky mezi dvěma pólovými nástavci. V případě, že tyto siločáry jsou přerušeny defektem (trhlinou), dochází ke změně jejich směru (obcházejí překážku), a v tomto případě dokážeme tuto změnu zobrazit pomocí detekčních prostředků. Z tohoto principu vyplývá, že magnetické zkoušky jsou určeny pro zjišťování defektů typu trhlin na povrchu materiálů, svarů a podobně, které jsou magnetické. Pro detekci defektů používáme různé prostředky, ale nejvíce používaná je metoda bílo-černá nebo fluorescenční.

Vyvolání magnetických siločár v materiálech se děje pomocí magnetizačních jeh, různých magnetizačních cívek a podobných přípravků.

Metoda bílo-černá se využívá hlavně při kontrole svarů, kde svar a jeho okolí se nastříká bílou barvou a po zaschnutí je nanesen černý kovový prášek za současného zmagnetování. Případné defekty jsou zvýrazněny nahromaděným černým práškem v místě defektu.

Metoda fluorescenční, na rozdíl od bílo-černé metody nepotřebuje nastříkání místa kontroly bílou barvou, protože k detekci defektů používá roztok magnetického prášku, který je fluorescenční. Případné defekty jsou zviditelněny při prohlížení pod ultrafialovým světlem. Tato metoda vyžaduje prostředí s minimem denního světla.