Kapilární zkoušení materiálů se řadí mezi nejstarší defektoskopické metody. Tato zkouška se vyvinula ze zkoušek těsnosti spojů a odlitků pomocí petroleje a vápenného mléka, které byly prováděny již v 19. století.

Kapilární zkoušky jsou založeny na fyzikálním jevu, který popisuje chování kapalin na povrchu materiálů a nazývá se kapilární elevace. V principu se jedná o jev, kdy na povrch zkoušené součásti naneseme vhodný detekční prostředek, který necháme působit po určitou dobu. V této době proniká tento detekční prostředek do případných defektů. Následuje odstranění přebytečného detekčního prostředku, osušení povrchu zkoušené součásti a nanesení vývojky. Případné defekty, ve kterých se uchytil deteční prostředek, jsou postupně zvýrazňovány. Použití kapilárních metod je hlavně u kovových materiálů jako jsou

• austenitické oceli
• barevné kovy a jejich slitiny

nebo u nekovových materiálů jako jsou

• plastické hmoty
• glazovaná keramika
• sklo

Kapilárními metodami nelze zkoušet materiály, které jsou pórovité a materiály, které vykazují mělké a prostorové vady. U těchto materiálů dochází k degradaci výsledků v důsledku rozpiti penetrantů ve vývojce nebo k vymytí penetrantů během čištění přebytků penetrantu z povrchu.